A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Černá Hora - Cestopisy

Černá Hora - Durmitor

Bobotův Kuk (2523m), Malý Meded (2170m), Črvená Greda, řeka Tara

S přítelem jsme se rozhodli, že letos pojedeme do Černé Hory. Kombinace hory-moře se nám zamlouvá a oběma vyhovuje a právě tato země tuto varianto dovolené nabízí.

Cestu jsme si roztáhli na 2 dny. První noc jsme přespali v maďarském kempu Harkány a následující den pokračovali dále přes Chorvatsko a Bosnu do Černé Hory. V Bosně nás neminula pokuta za rychlost, ale policisté byli docela chápaví a tím, že nás nechali zaplatit v eurech na místě, nám ušetřili cestu zpátky do nejbližšího města, kde se nacházela jejich stanice.
Těšili jsme se na hraniční přechod Hum, který byl v průvodci označován za jeden z nejkrásnějších hraničních přechodů v Evropě. Cesta, která nás k němu vedla, byla hodně úzká, klikatá, rozbitá, posetá šílenými jižanskými řidiči, kteří se čas od času vynořili ze zatáčky. Při pohledu na samotný hraniční přechod jsme si připadali jako v pohádce. Tedy v té o třech veteránech. Budova, nebo spíš unimobuňka, stála mezi závorou a dřevěnným mostem, který má prý nosnost 5 tun, kterou však nikdo nedodržuje. Pohraničnice se zvedla, ručně zvedla závoru, vzala si pasy a šla je orazítkovat k venkovnímu stolečku. Následně nám pokynula ať pokračujeme. Žádná větší kontrola vozidla, kufru a následné zabavení asi dvou desítek piv nenásledovalo. Při přejezdu po mostě jsme se kochali pohledem na kaňon řeky Tary a rafty, které tento úsek právě zdolávali.

Následující část cesty byla hodně zajímavá. Klikatila se na úbočí hor, které padaly do hladiny Pivského jezera. Takovou koncentraci jednoduše vytesaných tunelů jsme asi v životě neviděli. V jednom se dokonce nacházelo rozcestí. Pak začala cesta stoupat a zavedla nás do výšky asi 1800 m. Po ní jsme pokračovali asi dalších 30 km průměrnou rychlostí 30 km/hod. Přítel řídil a já hleděla na okolní scenérii. Je ale fakt, že bychom si daný úsek užili více, kdybychom za sebou neměli 10 hodin cesty. Silnice, na které by se dvě auta mijela jen stěží, vypadala, že nemá konce. Navíc z každý zatáčky na nás mohla vyskočit ovce nebo kráva i s teletem.

Dorazili jsme do kempu Razvrsje, který se nachází asi 2 km od města žabljak. Ubytování jsme si zajistili předem. Majitel nás v emailu upozornil, že má „vsehno“, a že za ceske pivo poskytne i hromadnou slevu na apartmán. V kempu se stavěly další apartmány, všude ležely rozbité televize, staré lavičky a různé harampádí. Majitel Mišo, fungoval jako managere, nahaněč turistů i sekretářka.

Následující den jsme si dali snídani v kempu. Chtěla jsem hlavně vyzkoušet domácí sýr, ale vnutili nám i jejich pršut, který nakonec skončil ten večer ve špagetách. Žvýkání za syrova by nám zabralo asi půl dne. Když jsme si objednali vařené vajíčka, z pohledu kuchařky jsem vytušila, že neví o jakou úpravu se jedná. Snažila jsem se jí tedy posunky vysvětlit, že nechám vařit vodu, a jakmile voda „blu-blu-blu“, tak pak dá vajíčka do ní a 10 minut vaří (sichr je sichr). No…jelikož po jeho nakrojení tekl žloutek, tak bych to odhadla na 3-4 minuty varu.
Na doporučení Miši jsme vyrazili na horu Malý Meded (2170m). První hodinu jsme bloudili po lese v okolí kempu, jelikož jsme si potřebovali navyknout na místní bídné turistické značení a nekvalitní mapu, kterou jsme si v kempu zakoupili. Během tohoto bloudění jsme se snažili odolávat náletům nenasytných komarů, kteří nás atakovali asi tak v sekundových intervalech. Po výstupu na Meded jsme se rozhodli pokračovat směrem na Velký Meded a pak oklikou zpátky do kempu. Na hřebeni jsme se dostali k traverzu, ve kterém jsem hledali jak chyty na ruce, tak místa pro nohy. To vše ještě znesnadňoval pohled na asi 150m hluboký sráz pod námi. Řetěz nebo lano by se hodilo i v následujícím místě, kdy jsme museli slézt asi 3 metrovou skálu, která se pod námi ještě zakulacovala. Přítel skočil asi ze 2 metrů, doufajíc, že se neskulí o dalších sto metrů níže. Ani mi neřekl o cedulce na skále informující o úmrtí jisté turistky. Tyto dva úseky byly psychicky tak vyčerpávající, že jsem se rozhodli jít nejkratší cestou zpátky.

Příští den nám Mišo zařídil výlet na raftech. Agentura nás přemístila do svého kempu nacházejícího se u mostu přes Taru. Nabídli nám štamprli rakije, přilby a vesty a převezli nás k výchozimu stanovišti. Náš lodivod byl docela veselý chlapík, diký kterému se poněkud až příliš poklidná jízda změnila v docela příjemnou projížďku. Cesta trvala asi hodinu a půl. Po návratu do jejich základny nám byl naservírován oběd. Před odjezdem jsme totiž měli nahlásit, zda si budeme přát jehněčí nebo rybu. Pochutnali jsme si na domácím sýru, rajčatecha a dvou velkých pstruzích.

Večer jsme se šli projít k Černému jezeru. Nějaký správce parku (ranger) po nás chtěl u závory 3 eura za osobu a 2 eura za auto. Řekli jsme, že nemáme, a že přijdem příště. Přejeli jsme asi o kilometr dál na odlehlé lesní parkoviště a k jezeru šli jinudy a hlavně zdarma. Chtěli jsme vidět pár zajímavostí, které se u jezera nachazejí. Přítel si vzal s sebou čelovku, protože chtěl prozkoumat jeskyni, ve které se podle průvodce asi měsic schovával Tito se svými druhy. Z jeskyně se vyklubal jen výklenek ve skalni stěně. Vodopády jsme nenašli, informační centrum s občerstvením bylo zavřeno a celá pohodová cesta okolo jezera zabrala ne 1,5 hodiny, ale něco přes dvě, jelikož jsme netrefili zkratku, ale šli jsme opravdu po celém obvodu po docela prudkém srázu přes stromy a kořeny.

Třetí den nás čekal výstup na Bobotův Kuk (2523m) - Nejvyšší horu nejen pohoří Durmitor, ale celé Černé Hory. Mišo nám slíbil, že nás (samozřejmě za poplatek) zaveze na sedlo, vzdálené asi 10km od kempu, ze kterého budeme pokračovat přes Kuk přechodem centrální části hor zpátky do kempu. Časově je to navíc zvládnutelnější. Čekali jsme u jeho domu v 6 hodin ráno, jak bylo domluveno. Asi po 20-ti minutách jsme uslyšeli spláchnout záchod a po chvíli se ze dveří vynořil majitel. Prý zaspal. Rychle nás naložil do auta, a když zastavil na místě, říkal: „Rychlo, rychlo, ať ranger nevidi… jinak platit…“ Při výstupu z auta nás málem odvál nárazový studený vítr. Pocitová teplota se pohybovala pár stupňů nad nulou. Vzali jsme hůlky a „pelášili“ do svahu. Můžu říct, že mé pocity na začátku tůry byly stejně jako okolní teplota u bodu nula. Prsty už jsem ani necítila, navíc po zážitku z Malého Mededu, jsem si při pohledu na skalní stěny byla jistá, že tento den umřu. Cesta až pod samotný vrchol byla překvapivě celkem v pohodě. Žádné těžké úseky, spíš klasická vysokohorská turistika. Poslední část však nepřekvapila. Opět asi tak trojkové lezení, které by se nahoru ještě možná zvládnout dalo, ale při pomyšlení na zpáteční cestu a při pohledu na 200 metrů hluboké srázy pod náma, jsme to vzdali a připsali Bobotův Kuk k seznamu nedobytých vrcholů…

Ze sedla jsme si trochu „zalyžovali“ na zbytcích starého sněhu a namířili si to na Oblou Glavu, kde se ve stěně měla nacházet ledová jeskyně. Původně jsem žila v představě, že se bude jednat o jeskyni typu Demenovská ladová jeskyňa, kde bude k dispozici placená prohlídka. Zde se však jednalo o díru ve skále, ke kterému vedl zcela nezajištěný sráz plný kamení a ledu, a kde se nacházelo pár ledových stalagmitů. Celá desetihodinová tůra byla zakončena blouděním po lese a neplánovaným houbařením.

Poslední ze tří tůr byl výstup na stolovou horu Črvena Greda. Parádní tůra, která nám nabídla opět zcela jiný pohled na pohoří Durmitor. Je fakt, že jsme nahoře opět nechápavě kroutili hlavou, když jsme šlapali po chodníčku ne širším než půl metru, který byl z jedné strany lemován nepřístupnou klečí a z druhé dvousetmetrovým srázem. Odměnou nám byly horské louky plné orchidejí, chrp a jiných květin, přes které jsme procházeli na zpáteční cestě. Nakonec jsme se ještě zastavili u Černého jezera, kde jsme svlažili svá unavená těla.

Shrnutí: Durmitor je nádherné, ale drsné pohoří. Doporučuji si opatřit dobrou mapu a nastudovat si informace o tůrách na internetu, jelikož je tam spousta úseků, které by byly v Tatrách nebo v Alpách zcela určitě zajištěny řetězy, lany, stupačkami nebo žebříky.

další cestopisy
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
jjilek 20.04.2015 09:16
hraniční přechod Hum  

Projížděli jsme do Černé Hory přes tento hraniční přechod již pozdě večer. Cesta k němu byla (v létě 2014) docela slušná, velmi klikatá a poměrně úzká. Takže je třeba počítat s velkým zdržením. Samotný přechod je skutečně kouzelný. Opět "pohraničnice", která nás s milým úsměvem a pozdravy bez jakéhokoliv zdržování propustila do ČH. Silnice v ČH směrem na Podgoricu je o něco lepší, jeli jsme ji převážně po tmě. Nebýt místního znalého řidiče, na kterého jsme se přilepili, bychom i tuto cestu také absolvovali velmi pomalu.

Zpět na všechny diskuze